Sluneční záření

Úvod

Sluneční záření je hlavní součástí zevního prostředí člověka a ovlivňuje přímo i nepřímo většinu živých forem na Zemi.

 Již v minulém století byla odhalena prospěšná vlastnost slunečního záření, a to zejména v prevenci nedostatku vitaminu D a v léčbě rachitis. Na druhé straně již koncem 19. století dermatologové upozorňovali na možnost nepříznivých účinků při dlouhodobé expozici. "Honba za bronzem" v posledních letech a zavádění fototerapie i do laické kosmetologie se nepříznivě promítají v urychleném stárnutí kůže, v nárůstu počtu karcinomů i maligního melanomu kůže a poškození oka.

Novou skutečností s velkými důsledky pro celou oblast fotobiologie je redukce ozónové vrstvy stratosféry. Po řadě výkyvů až k hodnotám 20 % - 40 % úbytku oproti hodnotám za minulých 30 let, se hodnoty ustálily na hranici absolutního minima minulých desetiletí.

 

1.Fyziologické a patofyziologické aspekty

 
Sluneční záření je elektromagnetické vlnění. Vlnový rozsah celého spektra překrývá více než 15 řádů. Rozsah působení a vedlejších účinků je závislý na vlnové délce a na dávce ozáření. Čím je vlnová délka kratší, tím má záření větší energii.

 
Záření, které dopadá na zemský povrch, je velmi odlišné od záření, které Slunce vlastně vyzařuje. Sluneční záření, které se vyskytuje vně zemské atmosféry, se tam rozptyluje, odráží se od mraků a je absorbováno různými části atmosféry (vodní páry, ozón, kyslík, aerosoly).

Spektrální složení a intenzita slunečního záření, které dopadá na Zemi, značně kolísá. Závisí na ročním období a denní době, na znečištění atmosféry, na zeměpisné šířce, na nadmořské výšce atd. S těmito faktory je nutno počítat zejména u osob s nižšími fototypy (tab.3) a u pacientů s fotodermatózami.

 

Tab. 3   Typy kůže a jejich reakce na sluneční záření
 

Typ kůže Popis	Označení	Reakce na slunění  - solární zánět	- ochranná reakce kůže	Možný čas pro první exposici bez reakce
I. Kůže nápadně světlá Pihy husté Vlasy rezavé Oči modré, zřídka hnědé Prsní bradavky velmi světlé	Keltský typ (2 %)	vždy těžký	žádná červená kůže bez pigmentace za 1 - 2 dny se loupe	5-10 minut
II. Kůže trochu tmavší než I. Pihy řídké Vlasy blond až hnědé Oči modré, zelené, šedé Prsní bradavky světlé	Evropan se světlou pletí (12 %)	vždy silný	velmi slabá pigmentace kůže se loupe	10-20 minut
III. Kůže světlá, světle hnědá Pihy žádné, pigment. névy hnědé Prsní bradavky tmavší	Evropan s tmavou kůží (78 %)	zřídka mírný	průměrná reakce s pigmentací	20-30 minut
IV. Kůže světle hnědá, olivová Pihy žádné, pigment. névy tmavé Vlasy tmavé Oči tmavé Prsní bradavky tmavé	Středomořský typ (8 %)	téměř nikdy	rychlá reakce hluboká pigmentace	40 minut

 

Celé elektromagnetické spektrum slunečního záření je složeno ze souboru vln plynule se měnících frekvencí. Viditelné světlo v něm tvoří jen nepatrnou část (cca 400 - 780 nm). Oko vnímá tuto vlnovou oblast jako spektrum barev od fialové přes modrou, zelenou, žlutou, oranžovou až k červené. Viditelné světlo vyvolává zrakový vjem a je bezpodmínečně nutným prostředkem k získání zrakové informace o vnějším světě. Delší vlnové délky přísluší infračervenému záření, dále mikrovlnám, televizním a radiovým vlnám. Naopak kratší vlnové délky má ultrafialové, rentgenové a gama záření.

 

Sluneční záření s vlnovou délkou zhruba 780 - 106 nm, které má charakter infračerveného záření, vnímá člověk převážně povrchem těla ve formě působení tepla. Toto záření proniká do pokožky a svalů, způsobuje lepší prokrvení.

Sluneční záření s vlnovou délkou menší než 400 nm patří do oblasti ultrafialového záření.

 

Podle účinků na biologické systémy se ultrafialové záření konvenčně dělí na pásma:

• dlouhovlnné UVA záření............ 315 - 400 nm
• středněvlnné UVB záření........... 280 - 315 nm
• krátkovlnné UVC záření............ 100 - 280 nm
• vakuové záření (UVD)................ 10 - 100 nm

Při hodnocení biotropních efektů jednotlivých částí spektra UV záření je nutno počítat se vzájemným překrýváním v hraničních oblastech, obzvláště také vzhledem k tomu, že hranice mezi jednotlivými druhy UV záření jsou vlastně umělé. Sluneční záření, které dopadá na zemský povrch se skládá přibližně z 5 % ultrafialového záření, 50 % viditelného záření a z 45 % infračerveného záření.

Rozhodující pro kvantitu a kvalitu záření na Zemi je především redukce ultrafialového záření ozónovou vrstvou stratosféry a pohlcování infračerveného záření vodními parami. Ozón absorbuje všechno UVC a velkou část UVB záření, takže ultrafialové spektrum na Zemi je tvořeno především UVA (90 - 99 %) a malou částí UVB záření (1 - 10 %).

Intenzita ultrafialového záření se podstatně zesiluje odrazem od sněhu, ledovců, bílého písku, vodních ploch - až o 85 % . Nezanedbatelným faktorem je nadmořská výška. Pro každých 300 m nad mořem roste intenzita erytematogenní složky o 4 %, takže ve výšce asi 1500 m je intenzita asi o 20 % větší než na hladině moře. Erytematogenní působení slunce je ovlivňováno i vlhkostí vzduchu a teplotou. Oblaka absorbují méně UV záření než viditelného spektra, takže při zatažené obloze se snižuje intenzita UV jen o 20 - 40 % oproti jasnému dni.

 

Při hodnocení interakce slunečního záření a kůže je nutno zvažovat jednak parametry záření (spektrum záření, intenzitu záření, dávku záření, výkon zdroje), dále velikost ozářené plochy, dobu expozice a optické vlastnosti ozařované tkáně.

 

Složitý proces interakce záření a kůže lze schematicky rozdělit do 3 fází:

1. optická fáze
2. fotochemická a fototermická reakce
3. fotobiologické účinky

Ad 1. Dopadne-li záření na kůži, část záření se odrazí a část projde do tkáně, kde dochází k jeho rozptylu a absorpci. Kůži z optického hlediska je možno považovat za mnohovrstevné nehomogenní prostředí. Prochází-li záření jednotlivými vrstvami kůže, dochází k jeho rozptylu do všech směrů a část záření může dosáhnout zpětně povrchu. Rozptyl se zpětným odrazem ovlivňují významně prostorovou distribuci záření ve tkáni a možnost jeho absorpce v určitém objemu tkáně.

 

Absorpce je konečnou a nejvýznamnější částí optické fáze, neboť absorbované fotony dodávají aktivační energii pro fotochemické procesy, jejichž důsledkem je fotobiologická odpověď organismu.

• Přirozeným endogenním absorbentem v epidermis je především melanin, dále i nukleové kyseliny, kyselina urokánová, aromatické aminokyseliny. Přirozeným absorbentem v dermis je hemoglobin, beta-karoten i bilirubin.
• Exogenními absorbenty jsou např. psoraleny, deriváty hematoporfyrinu, UV absorbéry v přípravcích ke slunění aj.

AD 2. Průběh fotochemické a fototermické reakce při interakci záření a kůže závisí především na energii dopadajících fotonů. Pro krátkovlnné záření (méně než 400 nm) jsou typické fotochemické reakce (fotoionizace, fotoexcitace), pro dlouhovlnné záření (více než 700 nm) je typický vznik tepla. Fotochemická reakce se vyskytuje hlavně u konjugovaných systémů (nukleové kyseliny, proteiny, koenzymy). K porušení chemických vazeb v nukleových kyselinách a indukci mutací dochází vlivem záření s vlnovou délkou kratší než 310 nm.

Nejhlouběji penetruje UVA, kdy z dopadajícího záření dosáhne coria až 35 - 50 % . UVB  část je podstatně absorbována ve stratum corneum a epidermis a jen maximálně 10 - 15 % tohoto záření pronikne do pars papilaris dermis. UVC  záření (z umělých zdrojů) je selektivně absorbováno v DNA a proteinech, a tedy proniká nejpovrchověji.

AD 3. V důsledku poškození membránových struktur, DNA, RNA a proteinové syntézy je uvolňována řada cytokinů a zánětlivých mediátorů. Přenosem absorbované energie na okolní molekuly, především vody, vznikají volné radikály. Toxické radikály vznikají rovněž při peroxidaci kožních lipidů. Fotobiologická reakce je tedy navozována nejen v místě absorpce, ale i v okolí.

 

Důsledkem fotochemické a fotobiologické reakce jsou makroskopicky patrné změny na kůži - solární zánět, charakterizovaný erytémem a edémem, s následným fotoprotektivním procesem hyperplázie epidermis a pigmentace kůže. Jako akutní účinky slunečního záření jsou někdy označovány zánět a pigmentace, jako chronické pak degenerativní změny a karcinogeneze.

 

Fotochemický erytém je vizuálně patrný zhruba mezi 2. - 6. hodinou po ukončení ozařování, s vrcholem asi za 8 - 24 hodin. Nejúčinnější je vlnová délka 280 - 315 nm (UVB). UVA oblast je 100 - 1000 krát méně účinná. Krátkovlnné UVC podněcuje rovněž erytém, přestože je zcela absorbováno v epidermis, což se vysvětluje difúzí mediátorů do pars papilaris dermis. Za klíčové mediátory solárního zánětu jsou považovány především prostaglandiny a histamin.

 

Sluneční záření významně modifikuje imunitní odpověď v kůži i distribuci imunokompetentních buněk jak po jednorázové expozici, tak po opakovaném ozáření. Alterace antigen prezentujících buněk (Langerhansovy buňky, keratinocyty) zářením je zahrnuta do mechanismu vzniku tolerance k UV indukovaným tumorům, imunosuprese a potlačení reakce kontaktní přecitlivělosti. Vysoké dávky UVB záření vedou k systémové imunosupresi, zatímco nízké dávky vyvolávají změny jen v místě expozice. UV záření vyvolává v závislosti na dávce funkční a morfologické změny Langerhansových buněk až k redukci jejich počtu v kůži. Úprava stavu v několika dnech je vysvětlována jejich redistribucí z centrálních lymfoidních orgánů do kůže. V této souvislosti je nutno zdůraznit, že ani účinné fotoprotektivní přípravky s ochranným faktorem 15 a vyššími, ani intenzivně pigmentovaná kůže nezabránily alteraci Langerhansových buněk v epidermis a imunosupresivnímu efektu. Při alteraci buněk epidermis je uvolňovám interleukin 1, který je vysoce účinným zánětlivým mediátorem a je modulátorem aktivní imunitní odpovědi s následnou aktivací systému proteinů akutní fáze.

 

Fotoprotektivní ( ochranná ) reakce kůže je založena především na pigmentaci kůže a hyperplázii epidermis. Základem fenoménu pigmentace jsou dvě různé fotobiologické reakce, lišící se navzájem akčním spektrem, dobou latence i mechanismem.

• Okamžitá (přímá) pigmentace představuje šedohnědé zbarvení kůže, vznikající během několika minut po zahájení ozařování. Je indukována především UVA v oblasti 315 - 340 nm. Maximum je pozorováno zhruba 1hodinu po expozici, s ústupem během několika hodin až dní, v závislosti na dávce ozáření. Mechanismus vzniku zahrnuje především fotooxidaci redukovaných forem melaninu a tvorbu nestabilních volných radikálů semichinonového typu. Chybění reakce časné pigmentace u nízkých fototypů je vysvětlováno nedostatečným množstvím preformovaných melanosomů v buňkách. Osoby s fototypem č. III vykazují až 10 krát vyšší počet melanosomů v melanocytech a keratinocytech oproti osobám s fototypem č. I-II.

• Pozdní (nepřímá) pigmentace nastupuje po určité době latence (48 - 72h) a přetrvává několik měsíců. Je indukována převážně UVB v oblasti 280 - 315 nm, méně vlnovými délkami v oblasti 315 - 500 nm. Pozdní pigmentace zahrnuje syntézu nových melanonosomů a proliferaci melanocytů. Reakce probíhá i v kůži neozářené, což se vysvětluje uvolňováním a cirkulací dosud neidentifikovaného mitogenního faktoru pro melanocyty. Pozdní pigmentace se považuje za jeden z hlavních ochranných mechanismů proti fototraumatizaci.

Za nejúčinnější faktor fotoprotekce je považovám keratin. Hyperplázie epidermis a ztluštění stratum corneum po UVB ozáření poskytuje až několikanásobně vyšší ochranný faktor než intenzivně pigmentovaná kůže. Přechodné zesílení epidermis je pozorováno po jednorázovém ozáření, chronická expozice vyvolává perzistující ztluštění kůže s výraznou závislostí na vlnové délce. Hyperplázie není způsobena jen zesílením stratum corneum, ale především hyperplázií vitálních vrstev epidermis.

 
Při interakci slunečního záření s tkáněmi zrakového orgánu se negativně uplatňují všechny oblasti UV záření. Nejpovrchněji proniká UVC záření. Při dostatečné dávce vyvolává především zánět spojivky a rohovky. Za přirozených podmínek tato situace může nastat pouze ve vysokých horských polohách. Při expozici z umělých zdrojů může nastat i při expozici pod 1 minutu (např. při elektrickém sváření, použití horského slunce aj.). Podíl UVC záření na vzniku basaliomů víček nebyl potvrzen. UVC záření je zcela absorbováno rohovkou a neproniká hlouběji do oka.

 

UVB a UVA záření s rozsahem 280 - 400 nm způsobuje analogické poškození spojivky a rohovky jako UVC, proniká však rohovkou a je absorbováno v hlubších vrstvách zrakového orgánu. Asi 70 % je absorbováno oční čočkou a 30 % nitrooční tekutinou. Za fyziologických podmínek neproniká hlouběji do oka a nepoškozuje zadní segment, zejména sítnici. Při chybění čočky nebo při operativní náhradě vlastní čočky čočkou umělou je možný průnik UV záření do oka a jeho spoluúčast na věkově podmíněné degeneraci makuly a dalších chorobách sítnice. Další rizikovou skupinu představují nemocní, kteří jsou léčeni některými fotosensibilizujícími látkami. U nich stoupá zejména riziko pro vznik katarakty.

 
2. Rizika plynoucí z expozice

Kožní povrch je vystaven působení značných energetických dávek UV záření, sumovaných během celého života. Maximum chronických změn se objevuje ve vazivové tkáni na nekrytých místech těla.

Nejvýraznější biologické účinky v akutních i chronických reakcích jsou přisuzovány UVB. Ačkoliv UVA oblast je charakterizována méně energetickým zářením, její vlnové délky představují až 90 % z UV spektra slunce a navíc penetruje podstatně hlouběji než UVB a absorbuje se většinou v pojivové tkáni. Může se tak podílet nejen na chronických, ale i akutních reakcích:

• Aktinická elastóza je dominantní změnou, která je pravidelně přítomna zejména při tzv. stárnutí (photoaging) kůže. Jde o hypertrofii elastické tkáně s přítomností velkého množství ztluštělých, propletených, degradovaných elastických vláken, které místy přecházejí do amorfní hmoty. Elastoidní materiál je tvořen převážně elastinem, mikrofibrilárními proteiny a fibronektinem. Zároveň dochází kontrastně k redukci kolagenních vláken a úbytku prokolagenu. Dochází rovněž k nárůstu glykosaminoglykanů v základní substanci dermis až k hodnotám fetální kůže. Fibroblasty a mastocyty jsou zmnožené a produkují aktivní působky, které vedou k poškození tkáně a zánětlivé reakci. Je přítomen zánětlivý infiltrát. Degenerativní změny jsou zčásti reverzibilní. Již během solární expozice a po jejím ukončení nastupuje reparativní proces s novotvorbou kolagenu v subepidermální části coria. Málo známá je skutečnost, že přetížení regeneračních mechanismů a poškození buněčných jader začíná již u cca 66 % prahu erytému.
• Narušení mikrocirkulace v kůži je provázeno dilatací cév, jejich pokroucením a postupnou redukcí. Může dojít k téměř úplné destrukci povrchové horizontální pleteně.
• Karcinogenní účinky jsou potvrzeny experimentálně i epidemiologickými studiemi. Byl prokázán nárůst incidence kožních karcinomů a maligního melanomu v posledních desetiletích především v souvislosti se změnou sociálních návyků a se zvýšením individuálních expozic UV záření slunečního i arteficiálního původu. Odhaduje se, že UV záření je zodpovědné zhruba za 70 % kožních nádorů.
• Imunosuprese a imunotolerance k UV indukovaným tumorům a potlačení reakce buňkami zprostředkované imunity. Nejúčinnější je UVB, zanedbatelné není ani UVC a UVA záření. UVA záření samotné však podněcuje tumorigenezu až po extrémně vysokých dávkách.
• Fototoxické a fotoalergické reakce představují proces fotosenzibilizačního poškození tkáně in vivo a následnou biologickou odpověď na toto fototrauma. Fototoxický účinek je cíleně využíván u fotodynamických látek při fotochemoterapii (například psoraleny a PUVA terapie nebo deriváty porfyrinu, metylenové modři, ftalocyaninů a fotodynamická léčba primárních kožních nádorů a kožních metastáz). Fotosenzibilizujícími látkami je i řada léků, známý je např. účinek některých antibiotik. Fotoalergické reakce vznikají buď jen jako přímá imunitní reakce navozená solárním zářením (většinou UVA) nebo v kombinaci s nějakou substancí.

Škodlivé účinky UV záření pro zrak

• Keratitis, zánětlivé onemocnění oční rohovky, dělí se na povrchovou keratitidu a hlubokou keratitidu a projevuje se buď pouze zánětlivými ložisky na krajích rohovky nebo rohovkovým vředem šířícím se do okolí, případně může postihnout celou tkáň rohovky a způsobit trvalou ztrátu její průhlednosti. Akční spektrum pro keratitis podle DIN 5031 nabývá maxima pro vlnovou délku 270 nm.
• Konjunktivitis, zánětlivé onemocnění oční spojivky, projevující se překrvením spojivkových cév, zvýšeným slzením a hlenovitou nebo hnisavou sekrecí.
  Stejně jako u keratitidy se jedná převážně o oblast UVC. Maximální vlnová délka, která tuto reakci vyvolává je 260 nm.
• Katarakta, šedý zákal, porucha průhlednosti oční čočky vlivem fotochemických reakcí, projevuje se zhoršením zrakové ostrosti.
  Akční spektrum pro šedý zákal lidského oka nebylo dosud určeno, neboť katarakta má dlouhou skrytou fázi a zakalování oční čočky probíhá velmi pomalu. UV záření je jedním z hlavních rizikových faktorů při rozvoji katarakty.
• Poškození sítnice, představuje nepříznivé účinky UV záření na buňky sítnice. Poškození je navozováno již krátkodobým zářením (350 - 780 nm) a to cestou jak fotochemickou, tak termicky.

Je obtížné stanovit hranici mezi prospěšnými a škodlivými účinky slunečního záření pro člověka. Oblast viditelného světla umožňuje vidění a ovlivňuje svými periodickými změnami i některé fyziologické funkce (cirkadiánní, lunární a cirkaanuální rytmy). Známé jsou psychovegetativní a psychosomatické vlivy, určité dávky pod prahem erytému individuálně navozují pocit svěžesti a výkonnosti.

Fotobiologické studie potvrzují, že jediný prospěšný efekt UV záření pro člověka je jeho podíl na metabolismu kalcia. Akčním spektrem pro tvorbu vitaminu D je pouze UVB oblast. Nedostatek vitaminu D se u dětí může projevit rachitidou, u dospělých osteomalácií. Fotoprotektivní externa, která účinně filtrují především UVB oblast, se mohou negativně uplatnit v epidermální syntéze vitaminu D. Cílené terapeutické využití UV záření je především v dermatologii při fototerapii a fotochemoterapii. UVC záření má velmi silné baktericidní účinky a nejširší použití našlo v oblasti desinfekce (germicidní výbojky).

 

V mnoha vyspělých státech již byly vypracovány předpisy, určující dovolenou expozici UV záření, t.j. dávku záření, kterou může průměrný člověk obdržet za určitou dobu bez nebezpečí vyvolávání nepříznivých účinků (např. DIN 5050, DIN 5031, předpis ACGIH).

3. Intervence týkající se ochrany kůže a zraku

3.1. Ochrana kůže před UV zářením

Dočasnou ochranu kůže před nadměrným působením UV záření poskytují specielní prostředky označované jako opalovací přípravky nebo lépe prostředky ke slunění. Obsahují různé kombinace UV filtrů dle požadovaného stupně ochrany, který se vyjadřuje jako ochranný faktor. Pro nižší stupeň ochrany se používají jen filtry pro UVB oblast, pro vyšší hodnoty je nutná kombinace filtrů pro UVB a UVA oblast, event. UVC. Velikost ochrany je ovlivňována nejen koncentrací a druhem UV filtrů, ale celkovou recepturou přípravku.

Účinnost přípravku musí splňovat následující cíle:

• odlehčit přirozeným fotoprotektivním mechanismům (pigmentace, zesílení rohové vrstvy),
• prodloužit dobu slunění,
• zamezit vzniku akutních a chronických změn v důsledku expozice.

Ochranné prostředky nanesené na kůži působí v zásadě dvojím způsobem, navozují:

• reflexi případně rozptyl záření (fyzikální, mechanická ochrana);
• absorpci energie záření (chemická ochrana).

V některých ochranných prostředcích jsou přítomny i jiné substance, které omezují vznik erytému. Jsou to různé deriváty pyrimidinu a purinu, extrakty některých rostlin (Rhus coriaria), případně další látky v rostlinách obsažené (Rathania, Humulus lupulus, Sambunus nigra). Ochranný mechanismus je vysvětlován farmakologickým efektem na vznik erytému v časné fázi nebo i likvidací volných radikálů.

Předpokladem použití každého UV filtru a prostředku ke slunění je jeho požadovaný UV ochranný rozsah, fotostabilita, afinita ke kožnímu povrchu a dobrá snášenlivost. Výši ochranného faktoru lze spolehlivě stanovit pouze biologicky ve skupině exponovaných osob. Ochranný faktor je definován podílem tzv. minimální erytémové dávky (MED) potřebné k vyvolání prahového erytému pro kůži chráněnou fotoprotektivním přípravkem a MED pro kůži neošetřenou. Velmi zjednodušeně to znamená, že např. u přípravku s ochranným faktorem 4 může exponovaná osoba prodloužit čas slunění do vzniku erytému 4 krát. V úvahu je ovšem třeba vzít smývatelnost prostředku při koupání nebo pocení. Při užívání léků, ale i působením některých trav a v důsledku složení stravy může individuálně citlivost na sluneční záření vzrůstat.

Mezi účinné fyzikální blokátory patří některé anorganické substance jako kysličník zinečnatý, kysličníky železa, uhličitan vápenatý, silikáty (mastek, kaolin) a pigmenty (kysličník titaničitý). Jejich zpracováním na roztíratelné přípravky lze získat vysoce účinnou ochranu, kdy podle koncentrace práškového podílu může být zajištěna ochrana nejen proti UV záření, ale i viditelnému světlu a záření infrarčervenému. Nečastěji používané UV absorbéry jsou uvedeny v tab. 4.

 

 

Tab. 4   Nejčastěji používané UV filtry (dle CTFA nomenklatury)
 

Chemické UVA filtry oxybenzone sulisobenzone dioxybenzone menthyl anthranilate       Fyzikální UV filtry red petrolatum titanium dioxide

Chemické UVB filtry aminobenzoic acid amyl dimethyl PABA 2-ethoxyethyl-p-methoxy cinnamate diethanolamine p-methoxy cinnamate digalloyltrioleate ethyl 4-bis(hydroxypropyl)aminobenzoate 2-ethylhexyl-2-cyano-3, 3-diphenylacrylate ethylhexyl p-methoxy cinnamate 2-ethylhexyl salicylate glyceryl aminobenzoate homomenthyl salicylate octyl dimethyl PABA 2-phenylbenzimidazole-5-sulfonic acid triethanolamine salicylate

Jak se můžeme bezpečně slunit?

Jak se máme chovat při turistických cestách na jih?

Pečlivě vybereme ochranný prostředek podle typu kůže a zvážíme dobu expozice.

 

Speciální ochranu potřebuje dětská kůže. Kojence slunci nevystavujeme vůbec a děti do tří let minimálně. I starší děti, které si hrají na slunci celé hodiny, dostávají veliké dávky UV záření, které se vzhledem ke stavbě kůže u dětí absorbují několikanásobně více, než je tomu u dospělých. Dochází u nich k solárnímu poškození snáze i proto, že fotoprotektivní mechanismy kůže jsou plnohodnotné až v době dospívání. U přípravků ke slunění pro děti je doporučován ochranný faktor 15 - 30, ochranný film obnovujeme častěji než u dospělých. Děti na slunci musejí mít pokrývku hlavy a sluneční brýle. I jejich zrak je proti záření méně odolný než zrak dospělých.

 

U dospělých vybíráme ochranný prostředek dle typu kůže. Ti, kdo mají světlou a citlivou pleť, potřebují nezbytně prostředek s faktorem 15 - 30, a to minimálně pro první 3 - 5 dní slunění. Pro další dobu jim snad postačí přípravky s faktorem 10 - 20. Lidé s tendencí k rozvoji solárního zánětu (typ II-III) musí začínat s faktorem min.12, později mohou přejít na faktor 8 - 12. Tmavé typy začínají s faktorem kolem 10, po té přecházejí individuálně na přípravky s faktorem nižším. Přípravky ke slunění nanášíme asi půl hodiny před sluněním, nešetříme, aplikaci opakujeme pravidelně min. po 1 - 2 hodinách i častěji, v závislosti na podmínkách slunění (koupání, pocení atd.). Po ukončení slunění vždy aplikujeme speciální přípravky po slunění, které pomáhají obnovovat hydrataci kůže a zabraňují jejímu vysoušení. V souvislosti s celkovou dehydratací organismu při pobytu na slunci nezapomínáme na doplňování tekutin a upřednostňujeme studená jídla. I s nejlepšími ochrannými prostředky se vyhýbáme slunci v poledne. Při užívání léků se vždy přesvědčíme, zda nemají fotosenzibilizační efekt.

3.2. Ochrana zraku před UV zářením

Z výše uvedených skutečností o škodlivém vlivu UV záření na zrakový orgán člověka vyplývá důležitost a nutnost ochrany zraku, zejména před účinky UVB a UVC záření. Ochrana zrakového orgánu může být realizována pomocí různých materiálů, které brání přímému působení záření. Tuto úlohu splňují nejlépe protisluneční brýle, které mohou být zhotoveny ze skla, ale i z plastových materiálů. Samotné sklo brýlí odfiltruje UV záření až do vlnové délky 320 nm. Účinnost materiálu roste s nanesením speciálního UV filtru. Praktická měření spektrální propustnosti protislunečních brýlí (jak skleněných, tak plastových), ukázala, že v oblasti UVA záření brýle propouští maximálně 2 - 3 % záření, což je zcela akceptovatelná hodnota. V oblasti UVB a UVC záření je materiál brýlí zcela absorpční. Brýle s nanesenou odraznou vrstvou dosahují nejnižší propustnosti v oblasti UVA záření, a to maximálně 0,5 %.

 
Kromě ochrany zraku před UV zářením plní brýle i další, stejně nezanedbatelnou úlohu. Je to ochrana očí před nadměrným oslněním a nadměrnými jasovými hodnotami. Jasy a jasové kontrasty mají veliký vliv na zrakovou pohodu. Výskyt různě osvětlených ploch, jejichž jasy se značně liší, vedou ke změně adaptace oka, tím zhoršují vidění a způsobují únavu očí. Oslnění kontrastem vzniká, jestliže se v zorném poli vyskytují plochy s různými jasy (např. jasná slunečná obloha a tmavý terén). Při dlouhodobém oslnění se zrak unavuje a mohou vzniknout i typologické poruchy (např. zánět spojivek).

 

Protisluneční brýle jsou tedy nezbytným ochranným prostředkem při pobytu na slunci, neboť chrání oči:

• před nežádoucími účinky UV záření,
• před nadměrnými jasovými kontrasty (před oslněním),
• před nadměrnými účinky infračerveného záření (tepelné záření).

Je nutno zdůraznit nezbytnost používání ochranných brýlí u osob, které podstoupili operaci oční čočky nebo náhradu vlastní čočky, čočkou umělou. V těchto případech je možný průnik UVB a UVA záření do oka a poškození sítnice.

4. Solária

Solária jsou neterapeutické ozařovací přístroje, které slouží ke kosmetickému ,,opalování`` pokožky pomocí ultrafialového záření.

Nejdůležitější součástí ozařovacího přístroje jsou zdroje záření. V současné době se jako zdroje záření používají:

• vysokotlaké rtuťové výbojky, což jsou vzduchotěsně uzavřené křemenné trubice, kde se pod vysokým tlakem nachází buďto samotná rtuť nebo rtuť kombinovaná se stopovými prvky určitých metaljodidů;
• nízkotlaké výbojky (zářivky), což jsou luminiscenční zářiče, které mají uvnitř luminiscenční látky a jsou na obou koncích vzduchotěsně zataveny.

Zdroje záření, které jsou používány v solárních zařízeních, musí splňovat následující kriteria:

• spektrum zdroje musí mít takové složení, aby se posílily výhody slunečního záření a zabránilo se účinkům negativním;
• vysoký výkon v oblasti UVA záření (315 - 400 nm);
• podíl záření v oblasti UVB (280 - 315 nm) musí být co nejnižší

 

Použití solária předpokládá dodržování určitých pravidel, a to před ozařováním, během ozařování a po ozařování. Minimálně je nutno vzít v úvahu tato hlediska:

• použití solárií je určeno především zdravým osobám;
• je nutno respektovat individuální rozdíly v citlivosti vůči UV záření;
• je třeba dodržovat doporučenou dobu ozařování (zejména při prvním ozařování) podle typu pokožky a typu zdroje záření a doporučené intervaly mezi jednotlivými sériemi;
• při výskytu kožních reakcí a kožních nemocí je nutno upozornit lékaře;
• jestliže kůže během ozařování reaguje zčervenáním, jedná se pravděpodobně o tepelný erytém a je třeba lépe chladit místnost, zkrátit dobu ozařování, zabránit pocení a použít chladícího zařízení u solárního přístroje;
• kontraindikací pro použití solaria je užívání léků, které navozují zvýšenou fotosensitivitu, případně fototoxické a fotoalergické reakce (antibiotika - např. tetracyklin, chlorpromazin, sulfonamidy, některá antirevmatika a další);
• je nutné používání ochranných brýlí, a to zvláště osobami, které mají šedý zákal nebo absolvovaly operaci oční čočky;
• před ozářením je třeba odstranit veškeré kosmetické prostředky s povrchu těla a nepoužívat ochranné prostředky během ozařování;
• po ozařování je nutno provést ošetření pokožky hydratačními krémy;
• je třeba provést desinfekci lůžka po každém zákazníkovi (a to speciálními prostředky pro tento účel vhodnými);
• obsluha solária musí být poučena o účincích ultrafialového záření na lidský organismus a způsobech ochrany (např. použití brýlí, ochranné textilie a pod.);
• je třeba nepřehánět ozařování a pamatovat na to, že pokožka potřebuje několik dní, než se objeví fotobiologická reakce. Čím je opalování pomalejší, tím žádaný kosmetický efekt déle vydrží. Lepší efekt navodí stejné množství ozáření rozdělené do několika menších dávek.

Při provozu solária se musí věnovat pozornost správné údržbě zdrojů záření. Výrobce obyčejně uvádí ,,životnost`` zdrojů, což je doba, po kterou se zdroj může používat. Intenzita záření s erytémovým účinkem klesá v souvislosti se stárnutím a znečištěním jak zářičů, tak opticky účinných součástí ozařovacího přístroje. Výrobce zářičů obvykle definuje úbytek záření v závislosti na čase a uvádí dobu, po které je nutno zdroj vyměnit.

 

Moderní solária se kombinovaným zářením v oblasti UVA a UVB (0,5 – 2,3%) poskytují možnost ozařování po celý rok, ale je nutno pamatovat, že solárium nenahrazuje ozdravovací hodnotu dovolené na letním slunci. Může ale, pokud se správně používá, zmírnit některá nebezpečí přírodního slunění nebo se může použít cíleně na vyrovnání nedostatku přírodního slunečního záření.

LITERATURA:

1. DIN 5050, část 1, (návrh prosinec 1990) "Neterapeutické UV ozařovací přístroje pro lidské tělo"
2. Metodický pokyn pro posuzování solárií AHEM, příloha 3/95
3. Kitler R., Mikler J.: Základy využívania slnečného žiarenia. VIED , Bratislava 1986.
4. Menné T., Maibach H.I.: Exogenous Dermatoses: Environmental Dermatitis. CRC Press, Boca Raton-Florida 33431, 1991, s. 458.
5. Fremuth F.: Účinky záření a chemických látek na buňky a organismus. SPN, Praha 1981, s. 269.